Kameny zmizelých v Měříně

Osudy židovských obyvatel Měřína

Rodina Bondy pocházela z Řehořova, kde žil Leopold Bondy se svou rodinou v domě č.p. 64. Měl tři syny – Alberta, Gustava a Emila – jejichž životní příběhy se výrazně zapsaly do historie Měřína.

Albert Bondy se narodil 3. července 1869. Vystudoval a stal se zvěrolékařem. Nejprve působil ve Velké Bíteši a později v Jablunkově. Ve stáří již vážně nemocný se vrátil ze Slezska zpět do rodného kraje a usadil se v Měříně, kde žil u svého bratra Emila v domě č.p. 120. Jednoho dne, při přecházení silnice u kapličky Panny Marie Sněžné, byl sražen německým vojenským automobilem a utrpěl zlomeninu nohy. Jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil. Albert byl deportován do ghetta v Terezíně, kde 4. října 1942 ve věku 73 let zemřel.

Gustav Bondy, druhý syn Leopolda Bondyho, se narodil 15. srpna 1870. Ještě v roce 1921 je uváděn v měřínském sčítacím operátu jako výpomocná síla v domě hospodáře č.p. 111. O jeho dalším životním osudu nejsou žádné dostupné informace.

Emil Bondy, nejmladší z bratrů, se narodil 13. června 1873. Byl štíhlé postavy a studoval na německém gymnáziu v Jihlavě, kde bydlel u soukromnice Josefiny Firgerové v Palackého ulici č.p. 21. Studium však kvůli špatnému prospěchu nedokončil. Později se vrátil do otcovského domu v Měříně č.p. 111, kde až do roku 1925 provozoval obchod s obilím a senem. Vedle toho obchodoval i se zeleninou, kterou dovážel ze Znojemska. Podle záznamů měřínského kronikáře skladoval obilí v domě Františka Niedrleho č.p. 106.

Od roku 1911 vlastnil Emil dům č.p. 120, který stál nad kapličkou Panny Marie Sněžné. Koupil jej od Josefa a Františky Coufalových. K domu náleželo 9 hektarů a 89 arů polí a také malý rybníček nazývaný „Bonďáček“, zbudovaný u staré silnice směrem na Blízkov. Dům č.p. 120 pronajímal třem rodinám – Zachům, Kučerům a Čumplům. Sám Emil se do tohoto domu nastěhoval až po roce 1925, kdy prodal dům č.p. 111 svobodnému Josefu Horákovi. Ten se svou manželkou Marií přízemní dům v roce 1940 zboural a o tři metry dál od státní silnice postavil nový poschoďový dům, ve kterém otevřeli obchod s textilním zbožím. 

Emil Bondy byl deportován do Terezína z třebíčského shromaždiště dne 18. května 1942 transportem Av/389. Odtud byl 15. října 1942 převezen s 1980 spoluvězni transportem Bv č. 1091 do vyhlazovacího tábora Treblinka v Polsku, kde zahynul. Albert a Emil zemřeli jako svobodní a bezdětní.

Po smrti obou bratrů Bondyových byl v roce 1949 dům č.p. 120 prodán manželům Marii a Františku Panáčkovým. Dům koupili „od dědiců“. O dědictví po Emilu Bondym, který byl Okresním soudem ve Velkém Meziříčí pod značkou M 26/1947-9 k datu 15. dubna 1943 prohlášen za mrtvého, se přihlásila neteř Anna, provdaná za vrchního berního tajemníka Hřivnu. Manželé Hřivnovi žili v Olomouci v Lidické ulici č.p. 6/II, která byla v 70. letech 20. stolení přejmenována na Třídu Svobody. Jejich jediný syn Drahoš Hřivna působil v Olomouci jako učitel. Rodina Hřivnových jezdívala k Panáčkovým do Měřína do domu č.p. 120 na dovolenou.

Nepodařilo se dohledat, kdo byli rodiče Anny ani odkud pocházela jako svobodná. Dá se tedy předpokládat, že Emil Bondy měl ještě další sourozence, jejichž jména nejsou známa, protože sčítací operáty z Řehořova se nedochovaly. Pokud Anna skutečně byla jeho neteří, musel mít Emil sourozence, který měl děti – a tím pádem byl Anniným otcem či matkou.

Richard Pokorný, další židovský obyvatel Měřín, byl deportován společně s Albertem a Emilem. Narodil se 1. února 1874 ve Vídni, odkud se s rodinou později přestěhoval do Jihlavy. Před deportací bydlel v Měříně v nájmu u Jindřicha Rosického v domě č.p. 323. V Terezíně zemřel 4. června 1942 ve věku 69 let.

Tři měřínští židé – Albert Bondy, Emil Bondy a Richard Pokorný – byli deportováni dne 18. května 1942 z třebíčského shromaždiště. Pro oblast Vysočiny byly vypraveny transporty Av/387, Av/388 a Av/389, které odvezly celkem 720 židovských občanů do Terezína. 

Historické zápisy připomínají, že vztah místních obyvatel k židovské komunitě byl již od 18. století poznamenán nevraživostí, která vznikla mimo jiné v důsledku násilné rekatolizace po Bílé hoře. Například v roce 1727 si měřínská obec stěžovala biskupské konzistoři, že vrchnost dosadila do panské hospody (pravděpodobně č.p. 99) židovského nájemce, i když se před touto hospodou konávala slavnost Božího Těla. Obec požadovala jeho odvolání. V roce 1728 se obec znovu bránila snaze usadit žida do opuštěného domku, který obec přestavěla na chudobinec. Vrchnost stížnost zamítla.